Ekonomická síla učinila z Číny významného globálního hráče. Impozantní růst, velkolepé plány, ale i prastará historie a tajemná svébytnost však znesnadňují čtení toho, jaká dnešní Čína vlastně je a jak se k ní chovat. Norský politolog Stein Ringen ji vidí zřetelně jako diktaturu, která v digitálním věku dosahuje dokonalosti. Čínu zkoumá skrze analýzu fungování státu, reprodukce moci a statusu jedince v takovém systému. Zbavuje ji mýtů a nechává nahlédnout do zákulisí provozu moci nad lidmi. Čím dál sofistikovanější dohled nad lidmi, automatizaci kontroly i propracované mechanismy cenzury ukazuje jako metody, jejichž hlavním cílem je reprodukce moci vládnoucí strany.
Host: Norský sociolog a politolog Stein Ringen zkoumá politické režimy, konstitucionalismus a sociální politiky. Zaměřuje se mimo jiné na Velkou Británii, USA, Skandinávii a Čínu. Mezi ústřední témata jeho textů patří nerovnost, chudoba, veřejná politika a komparace politických systémů. V roce 2016 mu vyšla kniha Perfektní diktatura: Čína ve 21. století. Publikoval ve Financial Times, Washington Post, South China Morning Post či v El Pais.
Bonusy k podcastu:
Dobrý den, jsem Ivo Bystřičan a vítám vás u druhého dílu podcastové série Screenshot Inspiračního fóra, ve které Vám přináším screenshot současného světa z debat a diskusí Inspiračního fóra, jež se koná v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
Vybírám momenty, myšlenky a přístupy osobností, které přináší nové pohledy, pomáhají skládat ucelenější obraz dnešního světa a zobrazují možné nástroje společenské změny.
V této epizodě zastavíme obraz světa u současné Číny a budoucnosti našich demokracií spolu s norským politologem Steinem Ringenem.
Když jsem se před lety plavil lodí po Perlové řece ve čtrnáctimilionovém Kantonu, bylo v poklidném pohybu mezi mrakodrapy, neony, prvotřídními podniky, upravenými parky a ohromujícími stavbami snadné nabýt dojmu, že se Čína vydala nadějnou cestou. Na chvíli se tomu spektáklu luxusu dalo uvěřit jako symbolu naděje na lepší život celé společnosti, která se z velké části ve stejnou dobu krčila v temných dílničkách, dřela na poli či otročila v továrnách. Pak v roce 2016 vydal norský politolog Stein Ringen knihu Perfektní diktatura. Čína ve 21. století. Některá jeho tvrzení o říši středu na mě působila přehnaně kriticky, tvrdě, neshovívavě. Když o dva roky později zamířil na pulty český překlad, tou dobou už stupňující se kruté formy pronásledování Ujgurů, automatizace plošné cenzury nebo zavádění systému sociálního kreditu projasnily, k čemu Čína směřuje. A co se může v budoucnu stát i součástí našich životů, najde-li využívání technologií k moci nad lidmi inspiraci právě v Číně.
Na ji.hlavské Inspirační fórum dorazil Stein Ringen v době, kdy v Hongkongu eskalovaly obří demonstrace proti záměrům čínské vlády narušit jeho politickou nezávislost. Účelem jeho dlouhodobého zkoumání Číny není, abychom si nad ní myli ruce a pohoršovali se, ale mohli lépe pochopit fungování státu jako takového, včetně hrozeb pro svobody a demokracii. Příkladem jsou data občanů. V Číně s nimi rutinně, bez respektu k soukromí a pro plošnou kontrolu lidí nakládá vláda, v západním světě s nimi operují obří korporace typu Googlu či Facebooku, s nimiž si zase jednotlivé vlády neumějí poradit. Pro současnou čínskou státní realitu používá Ringen slovo kontrolokracie.
Současný pekingský režim by se dal popsat jako dokonalá diktatura. Je tak nenápadná, že z určitého pohledu ani diktátorsky nepůsobí. Jedná se o systém, který usiluje o kontrolu úplně všeho a který nechce lidem všechno diktovat, ale chce je kontrolovat. Říkám tomu „kontrolokracie“. Pekingský režim zmátl celý svět tím, že se na jedné straně otevřel a míří k prosperitě, ale na druhé straně zůstal politicky zakonzervovaný a dál utahuje šrouby svojí diktatury.
To je pro nás na západě matoucí – tohle přece nemůže fungovat! Ekonomický rozvoj v Číně ale nepřinesl politickou liberalizaci. Před 20 lety jsme si mysleli, že když se Čína otevře ekonomicky, tak se pak automaticky otevře i politicky. Ale to se nestalo. Ani Internet nepomohl politický systém naleptat, naopak se stal nástrojem kontroly shora. To jsme si tehdy taky nedovedli představit. Před 20 lety tenhle vývoj nebyl vůbec myslitelný. Pro naše západní myšlení je Čínský režim matoucí a nesrozumitelný.
20. století vynalezlo formu vládnutí, které říkáme totalitářství. Poprvé se objevilo v Německu a v jiných zemích v době nacismu. A pak i za Stalina v Rusku. Když ale srovnáváme evropské totalitní režimy se situací v Číně, měli bychom si uvědomit, že tyhle režimy měly zpočátku v jednotlivých zemích velkou oblibu. Lidé v Německu a v Rusku nacistický i stalinistický režim obrovsky podporovali. Dostávalo se jim taky intelektuální podpory ze zahraničí. Od pozorovatelů, kteří v dobrém úmyslu obdivovali nastolený řád a výkon. Řadu lidí taky fascinovaly ty ideologie.
Stein Ringen se narodil v posledním roce druhé světové války v Norsku. Jako sociolog a politolog se celou svou dráhu věnoval otázkám státu, demokracie a jejich reforem a možnostem politiky. Dnes působí na univerzitě v Oxfordu a učí sociologii a sociální politiku. Ve světě proslula jeho kniha Národ ďáblů. Proč si necháváme vládnout? o limitech a výzvách demokracií z roku 2013. Dnes je Ringen jedním z mála sociálních vědců, kteří zkoumají Čínu skutečně kriticky pomocí analýzy fungování státu a bez povinného obdivu k velikosti země, její prastaré a tajemné kultuře nebo nenapodobitelné svébytnosti. Nezdráhá se používat slova, kterým se s ohledem na Čínu vyhýbají politici nebo byznysmeni: autokracie, diktatura, cenzura.
V Pekingu v současnosti vládne autokracie. A dá se předpokládat, že v Číně existuje patriotismus a že od podporovatelů v zahraničí sklízí chválu. Ale přestože není patriotismus Pekingu předstíraný, je potřeba ho prozkoumat podrobněji.
Vůdci v Pekingu, kteří budou vždycky prohlašovat, že je lid věrně podporuje, nikdy té věrné podpoře ani na chvilku nevěřili. Drží se Leninova pravidla, že důvěra je sice hezká věc, ale lepší je mít věci pod kontrolou. A patriotismus, kterým se Peking tak okázale chlubí a který vystavuje na odiv, vlastně funguje díky obrovskému aparátu pro zabezpečení a kontrolu informací.
Tenhle režim utrácí víc peněz za vnitřní bezpečnost a kontrolu než za obranu státu. Na všechny typy informací uplatňuje přísnou cenzuru, týká se to i muzejních exponátů, které musí předem schválit cenzor.
Dva miliony názorových analytiků kontrolují, co koluje na Internetu. Peking dennodenně chrlí nepřetržitý proud propagandy. A nejmocnějším nástrojem těch darebáků, kteří centrálně řídí celý stát je nacionalismus, který se momentálně na Čínské scéně velmi agresivně prosazuje.
Při pohledu na Čínu vrací Ringen do hry slovo, které známe z dob státního socialismu u nás. Nomenklatura. Kádrovací systém, ve kterém na nejrůznější typy lidí existují neustále aktualizované složky a ony o tom ani nemusí vědět. Kádrováci hodnotí vlastnosti, chování a projev, a tím také vhodnost kandidátů pro tu kterou pozici či přiznání výhod. O několik desetiletí později už je takový systém automatizovaný, bezpracný a plošný, v Číně mu říkají sociální kredit a vychází z veškerých elektronických stop každého občana. Víc než kdy a kde jinde tady platí, že „kádrový posudek si píše každý sám“, jak kdysi prohlásil Gustáv Husák.
Jednou ze součástí tohohle gigantického bezpečnostního aparátu, který kontroluje všechny informace, je takzvaný systém sociálního kreditu. Čína, nebo alespoň její městské oblasti, jsou velmi sofistikované, co se týče využití moderních výpočetních technologií. Obyčejní lidé tráví svůj život na chytrých telefonech úplně stejně jako my, možná o něco více.
Čínská vláda je hrozně chytrá a hodně zběhlá ve využívání informačních technologií a umělé inteligence, a to především ke kontrole občanů. Současná Čína je jako společnost zahlcená informacemi a zároveň ji ovládá režim, který je průkopníkem ve využití umělé inteligence a analýzy velkých objemů dat při uplatňování kontroly i ze zahraničí.
V otevřené společnosti jsme zvyklí používat internet k našemu užitku. Čínský režim ale uvažuje jinak. Pro jejich vůdce je internet a věci s ním související považují za nový a úžasný nástroj k další kontrole, ke které ho už velice úspěšně využívají.
V roce 1949 vznikla v Čínské lidové republice tradice, kterou převzali od Sovětského svazu a která pracuje se sovětskými metodami vládnutí. Jedné z těchto metod se říká nomenklatura, kdy dochází k registraci a rozdělení lidí na ty, kdo jsou oddaní režimu, a naopak ty neloajální. Ty první stát podporuje, ty druhé naopak omezuje.
V minulosti to probíhalo prostřednictvím osobních složek, které byly založené pro všechny pracující. Každý člověk měl svou vlastní složku. A tahle složka s vámi putovala celý život během studií i během zaměstnání. Měl ji u sebe váš zaměstnavatel a místní výbor strany. A při změně zaměstnání nebo pobytu byla předána dál.
Obsahovala informace o vašem rodinném zázemí, pracovní historii a cokoli jiného o vás chtěl zaměstnavatel nebo státní úředník uvést, včetně hodnocení postoje a poslušnosti vůči režimu, a tak dále. Sami jste do ní nemohli nahlédnout, ani jinak zjistit, co se v ní píše, i když to bylo rozhodující pro váš život.
Uchovávání papírových složek je samozřejmě už přežitá záležitost. Složky nahradil systém sociálních kreditů. Ten je celý spravován elektronicky a v některých směrech se od původní nomenklatury liší. Vztahuje na všechny, tedy na celou populaci, a nejen na pracující. V podstatě na všechny občany. Registruje také mnohem víc údajů a informací.
Ringen rizika plynoucí z agregace plošných dat nevztahuje zdaleka jen k Číně, která je umí využít centralizovaně v zájmu strany. Data se dají využít k politické kontrole a mocenským potřebám kdekoli. Jsou možná méně košatá, než ta, která dokáže sbírat a třídit totalitní režim, ale i tak jsou dostatečná k vytvoření katalogu „kdo je kdo“. Google nebo Facebook je umějí využít v ekonomický i politický prospěch těch, kdo si je může zaplatit. Nemluvě o firmě Cambridge Analytica, která v mnoha státech ovlivnila volby a přispěla k brexitu. V digitálním světě má svou kádrovou digitální složku prakticky každý a lze ji dobře politicky zobchodovat.
Ten systém funguje automaticky za pomoci umělé inteligence, zcela bez přímého zásahu zvenčí a je pro lidi úplně neviditelný. Kamkoli se v dnešním světě vydáme, zanecháváme za sebou elektronické stopy. Jdeme po ulici a snímají nás kamery. Váš telefon ví, kde jste a kam jdete. Ať už koukáte na televizi nebo posloucháte rádio nebo telefonujete, pokaždé za sebou necháte nějakou elektronickou stopu.
Když nakupujete, používáte kreditku nebo internet banking, všude zanecháváte stopy. Když cestujete vlakem, když jdete do kina, letíte letadlem, nebo se přihlašujete na internet nebo po něm brouzdáte. Když jste na sociálních sítích, na e-mailu, Facebooku, když posíláte smsky, nebo cokoli, vždycky zanecháte nějakou stopu. My, kdo z nás používáme systém Alexa, jsme si přímo v domě nainstalovali elektronického špiona.
A všechny tyhle stopy je možné dál vytěžit, využít je v systémech, které analytikovi řeknou, jaký typ člověka jste. To už dnes probíhá v obrovském měřítku. Komerčně je využívá Facebook, Google, a všichni ostatní k dalšímu prodeji reklamy. Politicky se data používají v rámci kampaní, které produkují pro vás na míru šité informace, podle toho, jaký typ člověka jste. A taky je možné je využívat k politické kontrole, jak je tomu v Číně nebo jinde.
Systém sociálních kreditů vám přiděluje body nebo vytváří profil, na základě kterého můžou místní úřady nebo ústřední správa odměňovat nebo trestat občany. Sklízení elektronických stop se děje automaticky, bez jakéhokoli lidského zásahu. Počítačové technologie posouvají obrovská množství dat dále k elektronické analýze, která produkuje bodová skóre a profily. V tom spočívá analýza velkých objemů dat.
A z těchto procesů proudí informace o lidech, kteří jsou podezřelí, a o všech ostatních, a končí v čínském systému ve formě černého nebo červeného seznamu. Tyto seznamy nebo bodová skóre informují místní úřady a jiné instituce, jestli vás mají potrestat, nebo odměnit. Generují ale taky informace o obyčejných lidech, kteří si žijí svůj každodenní život. O tom, jak jsou spolehliví, jestli jsou pečliví a platí včas účty, nebo jestli jsou konfliktní a tak dále.
Předel, Ivo říká: „Dále se s Ringenem pozastavíme u logiky vztahu utlačovaných a utlačujících.“
Kontrolu lidí vůdcové vždy zdůvodňují tím, že je v zájmu lidí samotných. Díky digitálním technologiím a umělé inteligenci se Čína před svými občany může tvářit, že je bezpečným, pragmatickým a efektivním státem, kterému jde o blaho všech. Normalizuje neustálý dohled nad všemi s argumentem, že kdo jedná správně, nemá se přece čeho obávat. Automatický systém je v kalkulaci zásluh, přešlapů a přečinů neoblomný a neumožňuje obhajobu. Jeho smyslem je dávat všem najevo, že jsou pod neustálou kontrolou.
Pochopitelně, že ti, kdo jsou v podezření, jsou sledováni. Ale dopad to má i na běžné a nevinné lidi. Dobří občané jsou odměňováni za zásluhy formou různých výhod a privilegií. Neposlušní občané se trestají. Stejně jako v případě nomenklatury, se i tady rozhoduje, kdo dostane zelenou a kdo stopku. A co se týče občanských práv, můžou vám zamítnout právo vycestovat z města, a pokud vám to povolí, tak vám klidně můžou zakázat cestovat rychlíkem.
Důvody jsou zřejmě hlavně preventivní. Jejich cílem není pochytat disidenty – oni vědí, kdo jsou disidenti a nepotřebují systém k jejich odhalování. Používají ho jako prevenci. Umožňuje jim ze své pozice udělovat odměny, drobné odměny nebo tresty, a držet tak obyčejné lidi na uzdě.
V Číně takový systém sociálních kreditů momentálně zavádějí. Není zatím plně funkční ani centralizovaný a nefunguje všude stejně. Někteří pozorovatelé ho už odepsali s tím, že je to jenom experiment. Ale to není pravda. Jistým způsobem už funguje a má za úkol ukáznit občany.
Umělá inteligence má v povaze to, že její systémy nejsou nikdy hotové a pořád se vyvíjejí. Kreditový systém existuje, ale ne jako jednotný a centralizovaný aparát. Spíše ve smyslu odhodlání státních orgánů kontrolovat občany a využít k této kontrole všechny účinné prostředky. Je to jenom součást kontrolního systému totalitního režimu, který využívá i další formy dohledu.
V určitém směru se neliší moc od toho, co tady máme my – třeba analýzy dat od velkých technologických společností. Máme tady také kreditové systémy, používáme kamerové systémy nebo technologie k rozpoznání obličeje. Včera jsem v Praze na letišti procházel kontrolou, která mě podle obličeje pustila dovnitř. Jediný rozdíl spočívá v tom, jaký vládne režim.
V demokratických systémech - systémech, které ctí právní řád - existuje dohled. Evropská unie je velmi aktivní v zavádění mechanismů, které dohlíží na to, jak technologické firmy přistupují k jejím občanům. V Čínské lidové republice však neexistuje dohled seshora. Režim navíc umí pracovat s postojem lidu. Čínský lid, nebo určité části populace, zažil masivní nárůst ekonomické úrovně. A režim slibuje lidem stabilitu a to, že se věci nebudou měnit.
Skvělá politiká teoretička Hannah Arendtová došla k závěru, že nejvyšší ambicí totalitní nadvlády je přesvědčit lidi, aby milovali svůj útlak a své utlačovatele. Ti, kdo trpí nejvíce, samozřejmě režim rádi nemají. Ale pořád je pozoruhodné, kolik lidí, kteří chtějí jen žít svůj život a doufají v ekonomické zlepšení, je ochotno ten útlak, kterému jsou vystaveni, tolerovat a akceptovat.
Snad to není spoiler, ale v Ringenově knize Perfektní diktatura nesměřuje Čína ve scénářích blízké budoucnosti ani k rozpadu, ani k demokratizaci, ale mnohem spíše k „dokonalému fašistickému státu.“ V něm je populace nedůvěryhodná, na způsob dědičného hříchu apriori provinilá z tužby po svobodě a tak ji nelze ani na minutu spustit z očí. Vůdci předstírají lásku k lidu, lid předstírá lásku k vůdcům a systém bez ustání kontroluje, jak se takový divadelní výkon naplňuje v každém kroku. Poprvé v historii dokáže režim velké říše tento proces centralizovat a automatizovat. Odměny a tresty zvládá udělovat automatický systém bez potřeby lidského zásahu.
Nic netrvá věčně a ani Čínská lidová republika nebude trvat věčně. Ten režim jednou spadne, ale otázka je kdy. Hádal bych, že se její zánik zatím ještě není na dohled. To bude trvat dlouho.
Je tady ale ještě otázka citů – jestli lid miluje nebo se naučil milovat svůj útlak a své utlačovatele. Ti utlačovatelé si to nemyslí. Vždycky budou tvrdit, že jim je jejich lid věrný, ale nikdy tomu neuvěří. Ani na minutu. Kdyby věřili, že mají důvěru lidu, uklidnili by se a neutahovali dál šrouby svojí diktatury. Ani na chviličku tomu neuvěří.
Nedávno jsem v jednom rozhovoru říkal, že tihle sebejistí vůdcové nemají v noci lehké spaní. Ani na moment se nemohou spolehnout na svou předstíranou kontrolu nad svým věrným lidem.
Vždycky když se v minulosti režim v ČLR trošku víc otevřel, vzbudilo to velmi rychle touhu po systémové změně. V historii k takovému rozmachu liberalizace došlo celkem třikrát nebo čtyřikrát. A nikdy to nebylo přijato s povděkem, naopak - lid se začal okamžitě dožadovat systémových změn.
Si Ťin-pching nedávno prohlásil, že pokaždé když se velký a mocný režim v minulosti rozpadl, bylo to kvůli nedůslednému prosazování centrální autority. Používá sice termín autorita, ale myslí centrální kontrolu.
Cílem tohoto režimu - to, o co mu jde - je udržet si moc. To je jediné, na čem záleží. Usiluje jen o to, aby sám sebe udržel. Všechno ostatní je jenom prostředek k tomuto cíli. A k tomu, aby sám sebe zachoval, potřebuje využívat řadu opatření, jako třeba totální kontrolu nad občany, ale i další prostředky, třeba odměňovat lid ekonomickým pokrokem a tak dále.
Předel, Ivo říká: „Nyní spolu s Ringeme zboříme mýtus o čínském hospodářském zázraku.“
Jako každý jiný režim, i ten čínský získává legitimitu a loajalitu svých lidí příslibem prosperity, ze které mají mít prospěch nejširší vrstvy. Mezi nejdůležitější přínosy Ringenova zájmu o Čínu je sundávání masky fenomenálnímu čínskému ekonomickému pokroku, který země hlásá dovnitř i navenek. Ringen je jeden z mála analytiků, který jen nepřebírá oficiální čínské statistiky, ale srovnává je s dalšími čísly i okolními zeměmi. Takzvaný čínský zázrak je podle něj spíše trikem s čísly, které poněkud nadsazují skutečnost.
Je snadné ekonomický pokrok nafouknout. Osobně věřím, že čínský režim je ve svém regionu unikátní politicky, ale nikoli ekonomicky. Na Čínské lidové republice není nic výjimečného z ekonomického hlediska – z hlediska ekonomického růstu. Ve srovnání s jinými zeměmi regionu se nic unikátního nekoná. Čína je zkrátka velká a tak její růst působí výjimečně. Působí tak ale jenom proto, že je to tak velká země. Politicky ovšem opravdu unikátní je.
Zčásti proto, že se jedná o diktaturu, potřebuje další zdroje, tedy ty ekonomické, aby podpořila svou legitimitu. Čínský režim je neuvěřitelně nákladný na provoz. Je to byrokratický kolos. Stát a strana mají na výplatní listině 85 až 90 milionů lidí. To jsou neskutečné náklady. Čínské investiční metody jsou navíc velice nehospodárné. Stát masivně investuje do všeho přes železnice až po mrakodrapy. A to všechno je hrozně nákladné.
Teď, když ekonomika zpomaluje, uvádějí oficiální statistiky hospodářský růst 6 až 6,5% ročně. Každá země na světě by z takových čísel měla velkou radost, ale pro Čínu je to celkem málo, protože je pro ně všechno tak drahé.
Předně bych chtěl uvést na pravou míru, co pro Čínu znamená ekonomický růst. Dalo by se říct, že řada lidí se vymanila z chudoby. Jedna z reakcí na mou knihu, která mě především od Číňanů potěšila, byla, že jsem nezmínil, že režim zbavil lidu chudoby. To přeci dokázal lid sám, svou vlastní pílí. Čím přispěl režim? Dovolil lidem pracovat, investovat. A trošku zbohatnout.
Když Ringen mluví kriticky o velikosti čínské prosperity, zpravidla ji srovnává s Jižní Koreou. V roce 2011 vydal s asijskými autory knihu Korejský stát a sociální politika, ve které se věnoval tomu, jak se Jižní Korea vymanila z chudoby a diktatury a stala se bohatou demokratickou zemí. Současné čínské ekonomické úspěchy se jeví jako poměrně slabé ve srovnání s cestou, kterou urazila jižní Korea, a dnes na ni vstupují i jiné asijské státy.
Čínská lidová republika vznikla v roce 1949. Dnes v celosvětovém srovnání představuje systém a ekonomiku s životním standardem ve střední výši příjmů. Korejská republika byla založena o rok dříve v roce 1948 a byla mnohem chudobnější než Čína. Dnes je Jižní Korea, Korejská republika vysokopříjmovou zemí, kde problém chudoby v podstatě vyřešili. To samé platí pro Tchaj-wan. Ten je dnes taky zemí s vysokými příjmy, která má stejný životní standard jako Evropa.
Kontinentální Čína je však zemí se střední hladinou příjmů. Ačkoli došlo v oblasti řešení chudoby k masivnímu zlepšení, jedná se stále ještě o ekonomiku s rozsáhlými a hlubokými problémy.
Změřit ekonomický pokrok v Číně není zas tak složité, jak si můžeme myslet a zabývá se tím pár opravdu dobrých expertů. Jedna instituce vytvořila solidní statistiku – srovnání období největšího růstu v Japonsku, Tchaj-wanu, Jižní Koreji a v Číně. I přes ohromný ekonomický růst však skončila Čína až na čtvrtém místě, protože růst dalších zemí v regionu byl ještě více pozoruhodný.
Není tedy výjimečná, ale objem její ekonomiky působí masivně. A právě ten objem nás fascinuje. Nepopírám, že došlo k enormnímu ekonomickému růstu, ale ten se ničím nevymyká masivnímu rozmachu, který je typický pro celý region východní Asie.
Jižní Korea, Tchaj-wan a Singapur unikly pasti středních příjmů. Příběh Singapuru neznám do detailu, ale znám velice dobře historii Jižní Koreje, protože jsem spoluautorem knihy, která tuto zemi mapuje. Unikla z této pasti díky svému štěstí. Protože se jí podařilo zbavit se autoritářského režimu a posunout se směrem k demokracii. Změnit způsob myšlení, otevřít zdroje informací, a tohle všechno je potřeba pro moderní ekonomiku. Jižní Korea měla velké štěstí, že u nich došlo k demokratizaci v pravý čas. A pak ji využili ve prospěch politické změny nebo proto, že se dokázali díky této sociopolitické změně vymanit z této středopřijmové pasti.
Chytré telefony, chytrá města, chytré domy. Tak nazýváme sofistikované racionální systémy. Ringen v případě Číny mluví o chytrém režimu, chytré diktatuře. Základem je elektronizovaná správa. V ní centrální vláda jako centrální mozek lidu země dokáže účinně trestat i lokální zkorumpované představitele své státostrany a vytvářet dojem sociální spravedlnosti. Obyčejný Číňan dostane zastání před tyranským místním úředníkem u moudré centrální vlády, která se zároveň brání, aby místní funkcionáři získávali přílišnou moc.
V Číně probíhá spousta nepokojů. Denně se po celé Číně odehrávají stovky různých incidentů a demonstrací a stávek. Denně. Každý jednotlivý den. Ale ty jsou pro Peking zvládnutelné, protože jsou namířené proti drobným problémům. Peking to vnímá tak, že je naprosto v pořádku, když lidé protestují proti zkorumpovaným místním úředníkům. Není vlastně nic lepšího. Pak stačí pár těch úředníků předhodit lvům a je vystaráno.
Je v pořádku, že se lidé zlobí na bezcitné zaměstnavatele, protože pak může Peking udělat čistku. Zajímavé je, že historicky v autoritářských režimech lidé často vnímali centrální vládu jako ochranitele před útlakem místních krutých autokratů.
Pracuji na studii o historii Skandinávie, a když se v ní vrátíte o tisíc let zpátky, lidi tam taky považovali krále za jejich ochránce před místními úředníky a jejich šikanou.
A něco podobného se děje i v Číně. Mají tam k tomu určité mechanismy, jako je třeba možnost žádat vládu o to či ono. Žádost samozřejmě musí být zpracována elektronicky, do procesu vstupuje umělá inteligence. Ten proces je tak mnohem efektivnější, ale můžete vládce žádat o pomoc proti všem těmto hrozným místním utlačovatelům. Existuje prostě možnost se na někoho obrátit. Ten režim je jednoduše strašně prohnaný, vychytralý.
Protože Ringen není ani politik ani obchodník, vůbec se netrápí dilematem, jestli s Čínou a o Číně mluvit kriticky, jestli se vměšovat do záležitostí, o kterých někdy říkáme, že jsou jen její a vnitřní. Slovo, které se nahlas vysloví, mu přijde zásadní. Jeho opakem je mlčení, které čínskému režimu umožňuje všechno. Vzhledem k tomu, že v zájmu běžného Číňana je pro jeho přežití ve společnosti právě mlčení, pak podle Ringena musí mluvit všichni ostatní. A nemá na mysli ono “vyvažování extrémní debaty”, o kterém aktuálně mluvíme v Česku s ohledem na byznys jistých korporací a dobré vztahy spřátelených politiků s centrální čínskou vládou.
Nechci v žádném případě obhajovat metodu nezúčastněnosti. S Čínou bychom měli komunikovat. Politicky, hospodářsky i akademicky. Měli bychom se angažovat. Sám jsem ke své velké radosti i užitku úzce spolupracoval s kolegy z Číny. A jsem zastáncem toho, abychom dále spolupracovali a angažovali se.
Ale o dvou věcech bychom měli s čínskými vůdci mluvit jasně. O jejich vnitřní represi. Ta je teď extrémní. Děje se především v Sin-ťiangu na západě Číny, kde vzniká policejní stát, jaký svět ještě neviděl. Jedná se o síť koncentračních táborů, kam zavírají lidi. Ale ve světě se o tom moc nemluví, a to je hodně špatně.
Mělo by se o tom mluvit. A taky o čínské agresi v zahraničí. Alespoň na východu země, kde se Čína roztahuje a přebírá kontrolu. Zkonfiskovali jihočínské moře a prošlo jim to. Měli bychom o tom začít nahlas mluvit. To opravdu věci mění. Pro tyto vůdce, pro celý ten režim, je obrovsky důležitý respekt a spolupráce ve světě.
V posledních několika letech ale došlo ke změně. Teď se s Čínou komunikuje víc napřímo. A to především v rámci regionu. Austrálie a Nový Zéland se postupně spojují ve svém postoji proti agresi na severu. Instituce ve Spojených státech a v Evropě také začínají situaci komentovat. EU ale bohužel nedokáže mluvit jednohlasně. A na tom má svůj podíl i Česká republika, myslím vaši současní státníci, ale samozřejmě nejen oni.
Měli bychom se dále angažovat a o vnitrostátní i zahraniční represi hovořit jasnou řečí. Na tom opravdu záleží. Na jazyce taktéž. Nemusíme sahat po vojenských prostředcích. Záleží na tom, co říkáme, jak se chováme, co komunikujeme.
Světové mlčení ohledně extrémní represe, která se teď děje na západě Číny, je pro demokratického pozorovatele naprosto otřesné.
Analogií Číny v demokratičtějším světě jsou pro Ringena globální neregulované korporace, jejichž moc spočívá v majetku našich dat, se kterými lze nakládat nejrůznějšími způsoby. Čínské státostraně záleží na jediném – jejím vlastním trvání. Korporace se v tomto neliší. Cílem je jejich vlastní prosperita, zatímco lidé jsou pouhým prostředkem a zdrojem využitelných údajů. Podle Ringena bychom jim měli věnovat zvýšenou pozornost a změnit podmínky jejich fungování.
Google a Facebook, to jsou velké trasty. A tyhle trasty je třeba rozbít a pak je regulovat mnohem agresivnějším způsobem, než jsme činili dosud. V tomto smyslu určitě nežijeme v žádném ráji. Řada z nás má datové špióny přímo doma.
Je v tom samozřejmě rozdíl. My žijeme v demokratických, právních systémech. Nejsou sice dokonalé a mají svoje mouchy, ale Číňané žijí v systému, který nestojí na zásadách právního státu. Vláda nad sebou nemá žádný dohled. Mezi demokratickými systémy, ať jsou jakkoli nedokonalé, a autokratickými totalitními systémy, je obrovitánský rozdíl. Jsou to dva různé světy. Ani na moment nelze přistoupit na názor, že by byly v podstatě stejné, že se prolínají a že to vlastně nevadí. Pro náš každodenní život a naši bezpečnost má velký význam, že nežijeme v represivním režimu. V tom je sakra rozdíl.
Průmyslová revoluce s sebou nesla obrovské problémy s velkými monopoly, které se ani navzdory snahám nepodařilo rozbít. Teď máme podobný problém v oblasti datové ekonomiky. Tyhle koncerny je opravdu třeba rozdrolit a regulovat. Dokonce na to máme prostředky. Můžeme eliminovat tu temnou stránku datové ekonomiky nebo nad ní aspoň částečně převzít kontrolu a nadále využívat ty úžasné výhody, které nám tato ekonomika přináší. Je to v našich silách, ale k tomu je třeba politická intervence a odhodlanost systému a našich vůdců přikročit k činu.
Naším hostem byl Stein Ringen, významný norský sociolog a politolog, autor knih, publicista a univerzitní profesor. Nezapomeňte se podívat na náš web inspiračníforum.cz/podcasty, kde najdete bonusové materiály a za dva týdny také další epizodu Screenshotu Inspiračního fóra. V té se společně s bývalým členem americké pohraniční stráže a spisovatelem Franciscem Cantú budeme věnovat migraci, situaci na americko-mexické hranici a roli jedince v systému. Pokud chcete nové epizody vždy najít ve svém mobilu, stačí se přihlásit k odběru. Najdete nás na všech podcastových platformách.